Fagaraš 2002

Do Rumunska jsem se velmi těšil a musím na začátku napsat, že předčilo má očekávání. Očekával jsem spoustu žebrajících podél silnic, špínu a chudubu. Informace, které člověk má, občas nemusí být úplně správné. Je sice pravda, že čistotou vísky, města a řeky neoplývají, ale není to tak strašné. Tak trochu to připomíná situaci, která byla u nás těsně po revoluci. Jenom s tím rozdílem, že u nás jezdí Škodovky a v Rumunsku Dacie :-) Co je ale šílené, tak to je kvalita místních silnic. Málem jsem si několikrát překousnul jazyk. Ještě tam mají co dohánět, ale už to není tak hrozné.

Nejlepší atmosféra byla ovšem ve vesnicích pod horami. Je tam sice bahnitá cesta, ale upravené domy, milí a ochotní lidé, kteří člověku pomohou a skoro nic za to nechtějí. Čas jako by se zastavil, u nás již skoro neznámé koňské povozy, pastevci vyvádějící stáda koz a krav na pastvu. Všichni turisté tam musí na místní lidi působit jako pěkní exoti.

Nesmím zapomenout na hory. Jsou opravdu krásné, ale další názvy, které by jim odpovídaly, jsou deštivé, mlžné či větrné hory. Jen škoda, že je na tábořištích tolik odpadků, nic jiného už Fagaraši krásu nekazí. Věci, které byste určitě neměli zapomenout doma, jsou pláštěnka, nepromokavý kryt na batoh, dobrý stan, dobré nepromokavé boty (ale nebojte, všechno promočí :-) dost suchých věcí a teleskopické hůlky. A pak už jenom jídlo, dobrou náladu a spolubydlící(ho) do stanu.

Jako již po několikáté jsem byl na zájezdu s CK Adventura. Tentokráte se sešly 2 výborné okolnosti, které se obvykle spolu nevyskytují. Výborná, velmi dobře komunikující a sehraná skupina a výborní průvodci. Takže i přes relativní nepřízeň počasí (ale s ohledem na nynější záplavy v Evropě bylo docela hezky :-) panovala na zájezdu výborná atmosféra. Mno a teď už k samotnému zájezdu.

Poznámka: Na veškeré fotky se dá kliknout a zobrazí se zvětšené v samostatném okně. Nejsou naskenované v nijak velkém rozlišení (podepsalo se to trošku na kvalitě, originály jsou lepší), ale na web to stačí, na prohlížení nevadí pomalé připijení a kdo by chtěl konkrétní fotky ve vyšší kvalitě, ať mi pošle e-mail a já mu je dodám.

1. - 2.8.2002

Přejezd do Rumunska

Odjížděli jsme odpoledne v 16:00 z Pankráce směrem na Brno. Tam jsme kolem 19:00 naložili zbytek účastníků a mohli vyrazit na Slovensko. Kdosi obdivoval Janiny krátké hůlky, načež Václav prohlásil: "Ty vole, ty sou teleskopický. To je jako prut." Od té doby už bylo jasné, že bude veselo. Na hranicích se Slovenskem jsme dobře zvládli coĺnou i pasovou kontrolu a mohli pokračovat už jenom kousek do Maďarska. Po deváté hodině večerní jsme překročili přechodem Rajka maďarskou hranici a čekal nás noční přejezd přes Maďarsko (Gyor - Budapest - Szeged). Ve 4:30 přijíždíme do Nagylaku na hranice s Rumunskem. Odbavení jde velmi dobře, na hranicích strávíme pouze 1 hodinu. Teď ještě zbývá přejezd na Fagaraš (Arad - Deva - Sibiu). Po druhé hodině odpolední vykládáme ve vesnici Sebesu de Sus druhou skupinu, která přejde Fagaraš ze západu na východ. My jsme pak přejeli na druhou stranu hor, pod Piatra Craiului, do místa zvaného Plaiul Foii. Úsek pod horami docela ušel, kvalita silnic byla 'Rumunsko standart'. Zato poslední 12km úsek byl opravdu hrozný. Výmoly, bahno, o asfaltu se silnici může jenm zdát, fakt zážitek. Někdy po šesté večer jsme mohli postavit stany v poměrně hezkém kempu. I když slovo kemp možná není úplně na místě, za zmínku stojí jenom velmi pěkná nová chata. Protože seznamovačka v autobusu neproběhla celá, sešla se většina lidí v místní hospůdce, testovali místní velmi dobré pivo Ursus a seznamovali se tam.

3.8.2002

Vyrážíme na cestu

Dnes měla být v případě pěkného počasí túra nalehko ve vápencovém masivu Piatra Craiului. Počasí ovšem naznačovalo, že na Piatra Craiului můžeme zapomenout. Nahoře se válely mraky a kdo ví, jak to tam asi vypadalo. Za mokra je vápenec velmi kluzký, takže túra v dešti by nebyla zrovna dobý nápad. Proto jsme si zabalili všechny věci na celý týden a zbylé uložili do autobusu, který dlouho neuvidíme. Těsně pře půl devátou jsme vyrazili po "silnici" (blátivé cestě plné výmolů) k hájence Rudarita. Ale ani ne po deseti minutách jel kolem nás prázdný náklaďák a zastavil, že nás sveze. Samozřejmě jsme překvapivé nabídky využili. Jasně, je to podlé nečestné a nesportovní, ale 2 hodiny získaného času se nám velmi hodily. Už v 9:15 jsme tak mohli vyrazit od hájenky po cestě značené červeným pásem. Po půl hodině potkáváme v lese tábořící Rumuny a odbočujeme vlevo do lesa do docela prudkého kopce. Již ve stoupání spadlo pár kapek, po příchodu k prvnímu rozcestí se ovšem velmi kvalitně rozpršelo. Rychle jsme nasadili plástěnky, ponča a různé kryty na batohy. Byl to dobrý nápad, déšť se nechystal přestat. Cesta dále pokračovala lesem, ale už ne tak prudkým stoupáním, sem tam se i klesalo. Přibližně v půl dvanácté si dáváme oběd, již na pastvině nad hranicí lesa, už zase prší. A signál pro naše mobilní hračky definitivně odvál vítr. Stoupáme po pastvinách, cestou potkáváme stádo ovcí s bačou a několika psy. Alespoň, že přestalo pršet, dá se fotit. Díky ušetřenému času docházíme do sedla Bratilei, místa kde budeme spát, už v 16:30. Je tam mělké jezírko na koupání či spíše cachtání, kousek pod svahem pitná voda, ale hodně fouká vítr a přichází mlha. Silný vítr se mi moc nelíbí, takže s Jitkou vyhlašujeme večer 'Akci Kámen'. Rozběhli jsme se po okolí a přinášeli kameny na obložení stanu. To vše samozřejmě v dešti a v mlze. Alespoň má člověk lepší pocit, že udělal něco proto, aby stan nepropršel či aby ho neodnesl vítr. Ale i tak je za začátku noc bezesná, než si člověk stačí uvědomit, že s tím stejně nic nenadělá.

4.8.2002

Mlha, mlha, mlha

To bylo jediné, co bylo ráno "vidět" :-) Ale neprřelo a to je dobře. Ovšem vylézt z vyhřátých spacáčků se nám (až na pár jedinců, kteří všude viděli sluníčko a modrou oblohu) moc nechtělo. Ale občas se modrá obloha na pár vteřin ukázala. Balíme tedy věci a v 8:30 vyrážíme do kopce do mlhy. Ale již po necelé hodině se počasí lepší a je vidět i sluníčko. Kdo si včas nenabral vodu, měl šanci asi tak hodinu po odchodu, vpravo u cesty jsou 2 prameny. Za další hodinu jsme přišli k bivaku (jakési špinavé, záplatované a odpadků plné kukani) v sedle Zirnei (Curmatura Zirnei). Ze sedla jsme stoupali až pod vrchol Urlea, kde byl oběd. Opět jsme potkali nějakého baču, tentokrát s oslíky. O tom, co jsou osli za zvířata jsme se dohadovali chvíli předtím, kdy jsme je pozorovali teleobjektivem a hádali se o tom, jestli jsou to koně nebo osli. Po dobrém obědě jsme chvíli před jednou vyrazili dolů do sedla a pak zase nahoru, prošli jsme stádem ovcí. A pak opět dolů a nahoru. Pěkné počasí nemohlo přece vydržet věčně, přišla mlha a sprchlo. Cestou jsme potkali nějaké 4 Čechy (ostatně kromě několika Rumunů lufťáků jsme vlastně potkávali téměř jenom Čechy :-) Potom následoval docela hnusný krpál, ale nebyl ani náhodou poslední. Ještě jich bylo několik. Ale to už jsme z posledního sedla klesli dolů do kotle s jezerem pod nejvyšší horou Rumunska Moldoveanou. Bylo kolem půl šesté. Stany byly na 2 místech, protože dole u jezera nebylo místo pro všechny. Jezero bylo sice studené ale dalo se v něm plavat. Sice to bylo jenom na několik temp, ale alespoň se člověk vykoupal. Stačili jsme se vykoupat a navečeřet a samozřejmě začalo pršet. Ale v noci pršet přestalo.

5.8.2002

Moldoveanu

Probudili jsme se do slunečného rána, což se ani nechce věřit. Dnes jsme vyráželi postupně od 8:00, ti nejpomalejší měli podle pokynů vyrážet co nejdříve, ale scénář byl stejný, jako obvykle, ti pomalejší opět vycházeli mezi posledními. Museli jsme vystoupat od jezera a pak ještě ze sedla na Vistea Mare, což je přibližně 500 výškových metrů. Ale pak už je to na Moldoveanu jen pár kroků. Výstup nahoru zabere přibližně hodinu. Vistea Mare je jenom o pár metrů nižší, než Moldoveanu, takže výstup na něj už je jednoduchý. Sice se taky chvílemi klesá a tak se nastoupá více, než je výškový rozdíl mezi vrcholy, ale více než 15 minut procházka nezabere. Navíc nám průvodci hlídali batohy, takže cesta byla úplně v pohodě. Ještě je stále krásné počasí a tak výhledy stojí za to. Ale to je taky naposled, co ten den vytahuji foťák. Po desáté hodině vycházíme z Vistea Mare a prudce klesáme do sedla. Poté následuje traverz, stoupání a klesání. Potkáváme opět nějaké stádo ovcí. V půl jedné obědváme u jezera Podul Giurgului. Ještě nestačili všichni odejít a přichází déšť a mlha, citelně se ochlazuje, fouká vítr. Pořád prší a prší, cesta je plná kaluží a je opravdu nepříjemně. Po stoupání na Arpasu Mare následuje traverz a pak klesání, za deště po kluzkých kamenech docela lahůdka. Ale to není všechno, čeká nás další nepříjemný úsek (zvaný "Tři kroky od smrti"). Musí se tu přelézat skály, některé úseky jsou jištěné, ale nepříliš dobře. Aby zábavy nebylo málo, musíme obejít velký kotel, nejdříve se klesá (můžeme si vybrat mezi úseky, kde to klouže hodně a kde to klouže hodně :-) a pak opět stoupá, protože po hřebeni opravdu přejít nelze. Na chvíli přestalo pršet, ale mraky stále nezmizely. Po přejití kotle už je k jezeru Capra jenom kousek. Kolem páté hodiny večerní kempujeme u jezera, kde už je naše druhá skupina. Dnes měla být návštěva chaty, ale už se nikomu nikam nechce. Všichni jsou rádi, že se můžou převléknout do suchých věcí, postavit stan, uvařit jídlo a zalézt do spacáků (pokud ovšem měli spacáky suché, což neplatilo pro všechny :-( Už ani koupat se nikomu nechce, je zima, místy prší a fouká prudký studený vítr. V době, kdy neprší, se všichni snaží usušit věci, ale moc úspěchů snaha nepřináší. Je čas jít spát, uvidíme zítra.

6.8.2002

Procházka

Na dnešek je v plánu jenom krátká procházka, naštěstí. Ranní počasí nevěští nic dobrého. Je mlha, prší (Fagaraš standart). Musíme většinou zůstat ve stanech a čekat. Dá se tak akorát spát, jíst (a zásoby pěkně mizí). Naštěstí se kolem jedenácté počasí zlepšuje a dokonce se objevuje sluníčko. Koupel v jezeře tedy přišla vhod. Balíme stany a věci a ve 12:30 vycházíme. Nejdříve musíme vystoupat na horu nad jezerem. Poté se otvírají krásné výhledy na Bilea Lac. Dále opět stoupáme a to do sedla pod Paltinul. Tam je docela dlouhá pauza (tedy jak pro koho :-) protože rychlejší skupina si neplánovaně zkrátila cestu a nešla po hřebeni po oficiální značce (nevšimli jsme si odbočky, ale nevadilo to). Po druhé hodině odpolední vycházíme ze sedla. Nejprve klesáme, pak v traverzu přelezeme několik skal a nakonec zdoláme Laitu. Pak už zbývá jenom sejít dolů k jezeru Caltun, kde jsme po 16:00. V jezeře je zakázané koupání, mělo by být zdrojem pitné vody. Ale protože tento zákaz někteří jedinci před námi nedodrželi, je lepší volit jiný zdroj vody. Naštěstí je kousek od jezera několik pramenů (po deštích je vody dost) a tak nabíráme vodu z nich. Samo okolí jezera není moc pěkné. Je tu docela zápach, hodně odpadků a ne mnoho rovných míst na táboření. Proto jsme se s Jitkou rozhodli, že přespíme kus od cesty ještě před jezerem. Někdo tam vybudoval krásné závětří. Po drobných úpravách se hodilo přesně na náš stan. V podvečer byl opět čas pouze na postavení stanu a uvaření večeře. Jako každý den přichází s železnou pravidelností kolem osmé déšť. Rychle schováváme sušené věci, opět některé neuschnou. Ale dokud úplně nepromáčí stan, je suchý spacák a pár věcí na převlečení, je to všechno v pohodě.

7.8.2002

Strunga Dracului

Jaké je asi ráno počasí? Svítí sluníčko a nikde ani mráček :-) Kdepak, opět prší. Takže dnes ráno opět nevyjdeme včas, musíme počkat, až se počasí umoudří. Usoudili jsme, že se s Jitkou přesuneme dolů k jezeru, abychom byli blíže informacím o případném odchodu. Balení věcí probíhá velmi zajímavě. Čekáme vždycky na chvíli, kdy je možné vylézt ze stanu pro batohy, které jsou schované na stranách pod tropikem. Stejně musíme balit postupně, stan není až tak velký. Se sbalenými batohy pak čekáme na další dešťovou pauzu, kdy by bylo možné sbalit stan. Hurá, podařilo se, ale k jezeru docházíme opět za mírného deště. Během dopoledne už pak skoro neprší, ale na Fagaraši člověk nikdy netuší, co může počasí za chvíli udělat. Dopoledne tedy sušíme věci a odpoledne nejspíš vyrazíme. Tak nakonec se, ve stejnou dobu jako včera, vydáváme na další cestu. Čeká nás skalnatá Negoia (2535m) a obávaná Strunga Dracului. Obcházíme jezero a stoupáme k lany jištěné soutěsce. Potkáváme osamělého německého turistu, který akorát před námi uklouzl po kameni, spadl a velmi nepříjemně se zranil na lokti a na hlavě (bude to chtít pár stehů). Měl opravdu stěstí (když už spadl :-( že nás potkal, protože Michal vytáhl rychle obvazy a nepříjemně krvácející rány všichni členové "rychlé" skupiny společně ošetřili. Michal ho pak odvedl k jezeru, kde v útulku sídlí místní horská služba. Čekal jsem pak u Michalova batohu a procházející skupinka "lufťáků" jenom nevěřícně koukala na zakrvácené kameny. Setkat se s něčím takovým opravdu není nijak příjemné, ale turista může ještě opravdu mluvit o štěstí. Přibližně hodinu cesty od jezera začínají jištěné úseky Strungy Dracului. Je to skalní soutěska vedoucí téměř až na vrchol Negoiu. Trošku připomíná via ferratu, je jištěná podobnými lany. Lézt ji nahoru s těžkým batohem na zádech je docela náročné. Zajištění je poměrně dobré, ale stejně si myslím, že je lepší spoléhat na hlavně na vlastní ruce a skálu, protože chytů je dost. Ale i v případě spoléhání se na lano je nutné být dost opatrný, protože skála místy docela klouže. Ve 14:30 dosahujeme vrcholu Negoiu a po chvíli opět začíná pršet (ještě že nepršelo v soutěsce, to by byl opravdu zážitek). Scházíme dolů po nepříjemném suťovisku (Rozhodlo se totiž, že dnes končíme a budeme tábořit pod Negoiu. Sice se to ne všem zamlouvá, mě taky ne, ale nakonec to bylo vzhledem k počasí správné rozhodnutí), stále za mlhy a za deště. Ale brzo pršet přestává a vykukuje slunce. Slézáme po žluté značce vedle vodopádu (žlutá značka označuje cesty, které obchází exponovaná místa). Pod vodopádem je krásné tábořiště, rychle vytahujeme všechny mokré věci a sušíme me je na sluníčku. Taky je čas na koupání pod vodopádem nebo dole v řece, prostě pohoda. Svítí sluníčko, na svahu nad námi je stádo ovcí, do večera relaxujeme. A foťák jsem samozřejmě nemohl nechat zahálet :-) Večer jsme se rozhodli, že budeme hrát Mafii. Ještě nalosování proběhlo na velkém kameni u potoka, ale protože už je večer po osmé, začíná opět pršet. Ale to není překvapující, překvapením by bylo, kdyby nepršelo ... Schováváme se tedy (celkem 11 lidí) do Gemmy, prostor je trochu přehuštěný. Mám tuhle hru velmi rád, ale tentokrát jsem se spokojil s faktem, že jsem byl brzo "zastřelen" a mohl se vrátit do stanu a zabezpečit ho proti dešti, který přibíral na intenzitě. A to to počasí bylo odpoledne tak krásné.

8.8.2002

Až do údolí

Ráno neprší (to je ale překvapení, ale docela příjemné), můžeme vyrazit už v 8:00. Nejprve se musíme napojit na hřeben, který jsme včera opustili. Přelézáme údolí (kde nabíráme z pramenů vodu) a po žluté značce stoupáme na Scaru, jsme tam asi tak za hodinu. Nahoře přichází mlha a taky déšť, který nás až do večera až na krátké přestávky neopustí. Naše cesta ze Scary vede přes sedlo Girbova, už nepřekonáváme žádné velké výškové rozdíly. Jdeme téměř bez zastávek v mlze a v dešti, obědváme chvíli před 12:00 u jezera Avrig. Stoupáme od jezera do sedla Portia Avrigului a pak už nás čeká poslední kopec a to Budislavul (2345m). Horu máme za sebou a pak už klesáme do sedla Surul (2133m). Odtud už zbývá sejít dolů k chatě Surul (1450m), kde máme spát. Klesání není moc příjemné a navíc zase prší. Chata je již nějakou dobu vyhořelá, padla za oběť jakési Silvestrovské oslavě. Nyní z chaty zbývají pouze základy a vedle ní je dřevěná bouda. Sice už jsme všichni celkem unavení, ale prší a prší, za deště nemá smysl stavět stan, možná se to do večera zlepší, takže v 15:53 odcházíme dolů do údolí, dalších 1000 výškových metrů. Klesáme lesem po bahnité cestě, místy vodou, která teče vymletými koryty. Nálada klesá na bod mrazu, už nás ten déšť začíná pěkně vytáčet. Konečně postupně mezi šestou a sedmou hodinou večerní docházíme do Sebesu de Sus. Máme toho plné zuby, ale jsme pod střechou a využíváme pohostinnosti místních lidí. Ale i pro ně je to výhodné, trošku se jim v místním baru ztenčí zásoby piva. Venku stále prší, ale teď už je to jedno, jsme pod střechou a můžeme se převléknout do suchých věcí. Ptáme se, jestli tu taky nevaří. Sice ne, ale nakonec majitel přikývne a nabídne nám, že za pár hodin něco přinesou a za výborných 25 tisíc (pohoda, tisíc lei je 1 Kč) Jídlo je sice až ve 23:00, ale je výborné. Něco jako bramborový guláš, ale s kuřecím masem. Taky máme salát a čerstvý chleba. Je to nádhera a navíc konečně přestalo pršet. Za další půlhodinu nám přináší výborné koblížky. Většina lidí spí na podlaze pod přístřeškem baru, ale já s Jitkou, Radka s Michalem, Jakub s Klárou a Lucka s Honzou si stavíme stany na loučce u kapličky, je tam přecejenom větší klid a konečně po nějakém čase rovné místo na stan. Atmosféra výborná, nálada ještě lepší.

9.8.2002

Sebesu de Sus

Nemusíme ráno vstávat, nemusíme nikam chodit, nemusíme balit věci na cestu. Část skupiny, co spala v baru, má k snídani koblížky. My nahoře u kapličky sice ne, ale nijak to nevadí. Dopoledne hrajeme frisbee, na pořadu dne je taky koupání v tůni potoka. Čekáme, až dorazí druhá skupina, mají přijet další den. Odpoledne je prohlídka vesnice, ale program je úplně dobrovolný. Vesnice je krásná, lidé jsou milí, všichni nás zdraví. Ale musí nás mít za pěkné exoty, s naším oblečením a botami sem jaksi nezapadáme, české vesnice vypadají jinak. Neprší, sice není azúro, ale neprší. Večer přijíždí druhá skupina, staví si stany u kapličky. Ale za námi do baru nejdou, bylo by tu moc lidí a navíc máme opět objednanou večeři, tentokráte je dražší, ale je to místní specialita mititei a opečené brambory. A opět spousta salátu, čerstvý chleba a po večeři opět koblížky. Večer trošku narušuje místní diskotéka, nepočítali jsme s ní. Dva místní mladí lidé, co mají také co do činění s barem, se nám za to omlouvají. Diskotéka naštěstí končí brzo, takže se opět dá spát dole. Ale my zase jdeme do stanu, je tam větší klid. Je to poslední večer v Rumunsku a pryč se mi opravdu nechce, je to tu fajn, je tu klid, je tu výborná atmosféra, krásné zakončení náročného přechodu horského hřebene.

10. - 11.8.2002

Sibiu a odjezd domů

Ráno se definitivně loučíme s vesnicí, odjíždíme opět do civilizace. Před kostelem nastupujeme do moderního klimatizovaného autobusu a odjíždíme do Sibiu. Ale ne všichni autobusem, část naší skupiny vystupuje kousek od nádraží a jede do Sibiu vlakem. Výborný zážitek, clověk zemi a lidi zase pozná o trošku víc. Rumunské dráhy jsou podobné našim, ale ty naše jsou čistší, jinak tu téměř žadný rozdíl není. Účtování je poněkud podivné, každý platí jinak za stejnou cestu a stejnou jízdenku. Ale to nevadí, místní cenové poměry jsou pro nás velmi příznivé, za ten zážitek v rumunském vlaku to stojí. Sibiu je velmi staré a velmi pěkné město s bývalou silnou německou komunitou. Je tu spousta památek, například krásná evangelická katedrála a pravoslavný chrám, zbytky opevnění. Taky je tu velmi bezpečno, po ulicích se často procházejí policejní hlídky. Čas je nejenom na památky, ale taky na nákupy, je tu opravdu levno. Ve 13:30 definitivně opouštíme i Sibiu a míříme k rumunským hranicím, které překračujeme ve 20:00, odbavení jde docela dobře. Odbýváme místní obchodníky s dřevěnými vázami a soudky. Cena je sice velmi výhodná, ale co by člověk se těmi krámy dělal. Nyní zbývá noční přejezd přes Maďarsko, kousek Slovenska a jsme doma. V časných ranních hodinách vykládáme část lidí v Břeclavi, další část později v Brně a v dopoledních hodinách přijíždíme do Prahy. Zpátky v civilizaci se spoustou vzpomínek na kraj, který ještě není tak dotčený naším způsobem života.