24.-25.8.2002
Odjížděli jsme odpoledne v 16:15 z Pankráce směrem na České Budějovice. Naším dopravním prostředkem byla Karosa novějšího data výroby, leč trpící několika neduhy. Klimatizace nefungovala úplně ideálně, zlatá okýnka ve starých Karosách. Mnohem nepříjemnější je u tohoto autobusu rozložení sedaček. Všude je relativně dost místa na nohy až na zadní část na straně u dveří. Tam mohlo být klidně o sedačku méně ... a tam jsme seděli právě my. Málo místa v kombinaci s vedrem není na dopravu příliš dobrá kombinace. Ještě že jedeme jenom na sever Itálie, kam cesta netrvá až tak dlouho. Večer se za Budějovicemi zastavujeme na večeři a pak už jedeme na hraniční přechod Dolní Dvořiště, kde ve 21:30 překračujeme hranici s Rakouskem. Po nočním přejezdu přes oblíbený Brennerský průsmyk dojíždíme v 8:30 do oblasti Trentino do městečka Madonna di Campiglio. Tam fasujeme materiál na ledovec a opouští nás skupina chystající se na Brentu (jeli autobusem s námi a spolu s nepočetným zájezdem bikerů). My si přebalujeme batohy a přejížíme do jiného údolí do městečka Peio. Necháváme v autobuse nepotřebné věci (suché a čisté věci na převlečení, nadbytečné zásoby jídla, někteří z nás mýdlo a ručník :-) a v 11:00 můžeme vyrazit na cestu na masiv. Je docela vedro, svítí sluníčko a naše batohy jsou cetrem podivných pohledů domorodců. Po projití vesnicí se dostáváme na příjemnou a širokou lesní cestu, jež pozvolně stoupá a končí u schodů (vedou nad spádovým tunelem pro vodu z horských přehrad), kterých postupně zdoláváme více než 800. Poté už se dostáváme na lesní cestičku sledující vrstevnici 2000 metrů. Kolem půl jedné obědváme a pak pokračujeme stále po vrstevnici až na chatu Malga Mare u přepouštěcí nádrže. Od ní nás čeká už jenom stoupání. Hodinu cesty od Malga Mare je bývalá chata Pian Venezia s pramenem a blízkou soutěskou Bílé Noce. Po dalším, docela pozvolném stoupání dorážíme v 17:30 k chatě Larcher de Cevedale. Po pauze se chystáme na odchod (přecejenom chceme spát až kousek pod sedlem Forcolla), ale počasí už je proti, začíná pršet. Rozhodli jsme se, že počkáme do 19:00 a pak že se ubytujeme na chatě. Pršet nepřestalo a tak jde náš průvodce Emil domlouvat chatu. Původní cena je 17EUR za osobu, ale Emilovi se podařilo ukecat slevu na 12EUR, čož je samozřejmě příjemné. Ubytováváme se vzadu v horní úzké místnosti s palandami, kam se chodí po kovových schodech. Přestalo pršet ... ale už jsme ubytovaní a navíc kdybychom teď vyrazili, stejně dojdeme na tmy. Alespoň první den v noci nezmokneme.
Na vodorovné ose je denní doba a na svislé ose nadmořská výška.
26.8.2002
Budíček je v 5:00, neprší, ale je trochu mlha. Nic úžasného, ale klidně můžeme po šesté vyrazit do sedla Forcolla. Většinu věcí necháváme na chatě, nahoru jdeme nalehko pouze se svačinou, oblečením pro případ zimy a vybavením na ledovec. Do sedla Forcolla (3032m) dorážíme v 7:30. Je mlha, zima a fouká nepříjemný vítr. Takže ke slovu přichází čepice, rukavice a teplejší oblečení. Pak už stoupáme po hřebeni, kde se úseky se sněhem střídají s úseky po kamení, na Cima Cevedale (3757m). Na poslední úsek pod vrcholem odkládáme hůlky a do rukou bereme cepíny, budou se možná hodit. Sice už je pozdě dopoledne, ale je zataženo, slunce nesvítí a tak sníh není rozbředlý. Za mlhy docházíme v 11:00 na vrchol. Není vidět vůbec nic. Hodinka relaxace a konverzace přesto neuškodí. Fotoaparáty se ale budou nudit, kromě vrcholové fotografie je nemá cenu vytahovat. V poledne se balíme a mizíme dolů. Cestou potkáváme nějaké zoufalce, co se taky rozhodli horu zdolat. Ale oni se nerozhlédnou. Dolů cesta utíká rychleji a tak jsme v sedle Forcolla už ve 13:30. Pokračujeme ale dále a sestupujeme na chatu, kam docházíme kolem půl třetí. Už zase prší, takže se rychle schováváme a balíme věci, chystáme se k odchodu, dnes už na chatě spát nebudeme. Chvíli po čtvrté opouštíme chatu a vydáváme se na cestu pod ledovec Vedretta de la Mare. Za chvíli opět začíná pršet, chtělo by to být ve vyšší nadmořské výšce, sníh je příjemnější :-) Naštěstí přestává a tak stany stavíme za relativního sucha. Dnešní noc strávíme na moréně pod ledovcem ve výšce přibližně 2800 metrů. V šest večer máme postavené stany a můžeme večeřet a dohodnout plány na zítřek. Deště jsme se zbavili jenom na chvíli, po osmé opět začíná pršet. Takže se usídlujeme ve stanech a je čas jít spát.
27.8.2002
V noci byl docela kvalitní slejvák, ale ráno už nepršelo, dokonce bylo docela pěkně. Okolní vrcholky hor byly zasněžené. Takže být o 300 výškových metrů výš, nezmokneme, ale zapadneme sněhem. Nabíráme vodu z potoka, který teče z ledovce. Ze začátku jsem vodě nedůvěřoval, ale je nezávadná a malinko mechanických nečistot nijak nevadí. V 8:20 odcházíme. nejdříve musíme zdolat úsek po bahně a kamenech. Nic moc, už by to chtělo ledovec. Dočkáme se přibližně za hodinu. Nasazujeme mačky a vážeme se na lano. Míjí nás dvě velké skupiny, ale míří (jak se později ukázalo) jinam, než my. Stále se drží relativně pěkné počasí a tak se dá i fotit. Pomalu a s častými pauzami stoupáme po ledovci k bivaku Colombo (3450m). Cesta se zdá být nekonečná, ale ve 12:30 jsme konečně tam. Stále je docela pěkně a dokonce i svítí sluníčko. Podle itineráře by měl dnešní program skončit, ale máme ještě celé odpoledne. Takže si alespoň vytvoříme časovou rezervu. Ve 13:30 odcházíme nalehko na Monte Cevedale (3768m). První úsek není úplně jednoduchý, Emil proto natahuje fixní lano. Ale po přelezení skal a přejití suti se už dostáváme na sníh, kde se jde dobře. Přesto se vážeme na lano. Je chvíli před třetí hodinou odpolední a počasí se bohužel začíná kazit, přichází mlha a začíná sněžit. Přesto lezeme až nahoru na vrchol, který zdoláváme v 16:00. Nahoře nás čeká překvapení. Slyšíme nějaké hlasy (že by nějací další blázni lezli nahoru v tomhle počasí?), řeč nápadně připomíná češtinu. Ano, jsou to opravdu 2 Češi, vyprávějí nám o výstupu na Ortler. Nemá cenu se nahoře, odkud opět není pro hustou mlhu a sněžení nic vidět, dlouho zdržovat. A tak už ve čtvrt na pět odcházíme. Sestup je moc pěkný, dá se klouzat po sněhu. Ale stále sněží a sněží. Za půl hodiny jsme na skále a odvazujeme se z lana. Za další hodinu zdoláváme kamenitý úsek a chvíli před šestou jsme zpátky v bivaku. Vítá nás Tereza, která s námi na horu nešla. Bivak je docela velký a dobře vybavený. Je tu 9 postelí ve třech řadách nad sebou, plynový vařič, nádobí, stůl a několik židlí, docela luxus. Vodu už musíme získávat ze sněhu, nějaký kolem bivaku je. Je zima a fouká vítr, ale v bivaku je teplo. Snažím se venku chytit nějaký signál, povedlo se a tak si můžu přečíst předpověď počasí. Nic moc, stále se to nemá zlepšovat.
28.8.2002
Probouzíme se do mrazivého, ale prosluněného rána. Emil byl venku první a hlásil, že je krásný východ slunce. Že by opravdu bylo hezky? Sice zprávě nevěřím, ale taky opouštím bivak, pro jistotu s foťákem. Vyplatilo se. Je sice zima, mrznou mi prsty, ale tohle musím mít. Kvůli podobným ránům člověk jezdí na hory, tahle atmosféra se nikde jinde zažít nedá. Ranní slunce pomalu vychází nad obzor a osvětluje okolní vrcholky hor a barví je do růžova.
Za krásného a slunečného počasí vyrázíme v 8:15 s mačkami, cepíny a uvázáni na laně po ledovci nahoru směrem na Palon de la Mare. Je krásně, mraky se válejí jen sem tam dole v údolí, hluboko pod námi.
V 10:00 docházíme na vrchol Palon de la Mare (3703m), stále je krásně, ale začíná foukat prudký vítr. Během několika minut se počasí mění. Z údolí přišly mraky a vidět není skoro nic. Slézáme kousek pod vrchol a skoro do jedenácti vegetíme. Čeká nás exponovaný hřebínek do sedla Vedretta Rossa. Emil proto opět natahuje jištění a poměrně krátký úsek zdoláváme docela dlouho. Ve 12:30 jsme v sedle, opět je mlha a sněží. Takže výstup na Monte Vioz (3644m) je docela nudný. Krok za krokem stoupáme po ledovci, ani vlastně nevíme kam. Najednou se stoupání mění v klesání. Hmmm, to bude asi ono. Ano, vskutku jsme na vrcholu Viozu. Další skupinové foto v mlze. Ve 13:40 odcházíme, kousek pod vrcholem je chata, kde bychom měli zůstat. Už ve dvě odpoledne jsme u chaty Rifugio Mantova al Vioz, takže se naskýtá otázka, co dál. Můžeme sestupovat dál nebo tady zůstat. Sice nebylo nijak krásně, ale až tak hnusně zase nebylo a navíc bylo brzo odpoledne. Část lidí chtěla zůstat, část odejít. Jen tak jsem ze srandy prohodil, že stejně budou chtít za nocleh 25EUR a tak stejně jdeme dolů. Moc jsem se nespletl, chtěli pouhých 22EUR. Tak co teď. Než jsme se rozhoupali k nějakému rozhodnutí, přišla sama recepční z chaty a sdělila nám, že sleví na 15EUR. To už je přijatelné a tak jsme přecejenom zůstali. Sice jsem nebyl nadšený, ale bylo to moudré rozhodnutí, v noci opět sněžilo (dole v údolí samozřejmě pršelo). Oproti minulému ubytování na chatě, bylo tady výrazně více místa a pohodlnější postele. Odpoledne ale uběhlo jako voda. Bylo potřeba usušit věci, uvařit večeři a ještě zbyl čas na společenskou konverzaci.
29.8.2002
Během noci napadlo asi tak 10cm nového sněhu. Ráno je docela slušné počasí, nesněží, pouze mrzne. V 8:00 začíná náš sestup do údolí a stanovený program by měl vlastně končit, ale nekončí. Cesta je vysekaná do skály a ze začátku to pěkně klouže, kameny jsou namrzlé. Nad chatou Doss di Cembri ve výšce 2300m jsme už za 2 hodiny, sestup byl nakonec velmi rychlý. Cestou potkáváme množství nalehko oblečených turistů, Monte Vioz je docela snadná třítisícovka. Naše ledovcové vybavení a oblečení s tím dost kontrastuje. Dole máme hodinu veget, protože sestup byl opravdu nepříjemný a taky se tu dá nabrat pramenitá voda. Další část naší cesty je přesun do jiného údolí. Máme totiž celý den rezervu a tak se podíváme ještě na jednu třítisícovku. Senter dei Todeschi jde vesměs po vrstevnici, ale sem tam se nastoupá nebo klesne maximálně 100 výškových metrů. Je teplo a oblečení, které se na ledovci hodilo, je nyní přítěží. Cestou míjíme pěkný vodopád, ale překvapení je kousek za ním. Nad cestou se pase stádo koz a netváří se plaše. Kozy taky plaché nejsou, zejména jedno kůzle je tak drzé, že nám postupně olizuje odkryté zpocené nohy. Samozřejmě jsme si zvířátka vyfotili a chystáme se k odchodu. Leč nastává problém. Kůzle je docele neodbytné a dožaduje se svého lizu. Snažíme se rychle zmizet, ale stádo s kůzletem na čele jde za námi. "Tohle nepřehopkají, tady jsou lana." Kdepak, místní kozy mají asi v příbuzenstvu kamzíky a tak je lezení pouze trochu zdrželo. Naštěstí je po nějaké době zaujaly chutné keře a tak se kozy zastavily a daly nám pokoj. Alespoň můžeme udělat pauzu na oběd, už je půl jedné. Zbývá projít jedno údolí a v dalším už je odbočka, kterou míjíme chvíli před třetí odpoledne. Spadlo prvních pár kapek, začíná se zatahovat a před námi je stoupání z 2500 do 2900 metrů. Jde to pomalu, ale jistě. Jenom Eva jde ještě pomaleji a tak s Emilem dochází nahoru na morénu skoro hodinu po nás. My ostatní jsme na tábořišti v 16:00. Chvíli předtím začalo pršet, takže na stavění stanů si chvíli můžeme nechat zajít chuť. Naštěstí za pár desítek minut přestává na chvíli pršet a můžeme postavit (já s Honzou a Radka s Natašou kompletní, Tereza s Petrem zkombinovaný z různých dílů, protože další správné části mají Eva a Emil) stany. Po zbytek odpoledne chvílemi prší a chvílemi ne. Trávíme čas prohlídkou okolí, vařením večeře. Chvilku před osmou večer začíná pršet trvale, je čas jít spát. Pouze Emil je kdesi na prohlídce zítřejší cesty. Doufejme, že další den bude pěkně, ať jsme sem nelezli zbytečně.
30.8.2002
Budíček je neobvykle brzo, odchod z tábořiště je už v 5:15. Stany necháváme postavené, ale uvnitř mají zátěž z věcí a kamenů, kdyby náhodou foukal prudčí vítr. Tábořiště je totiž na otevřeném prostoru. Za 15 minut jsme u ledovce a tak nasazujeme mačky a vážeme se na lano. Jdeme hodně pomalu, pod hřebenem ve výšce 3300m jsme za skoro 2 hodiny, už vychází slunce. Před námi je lahůdka v podobě prudkého sněhového svahu. Konečně nějaké lezení s jištěním :-) Svah se nám daří zdolat za chvíli, ale to nejlepší je na konci - malý sněhový převis. I ten všichni zvládli bez větších potíží a v 8:00 se nám otvírají krásné výhledy na skupinu Cevedale. Počasí je úplně úžasné, svítí slunce, nikde ani mráček. Dosáhnout vrcholu Punta san Mateo (3678 m) je už docela jednoduché, stačí vystoupat přibližně 300 výškových metrů na ledovci. Jde se dobře, stoupání je pozvolné. V 9:15 jsme konečně nahoře. Je opravdu krásně a teplo, alespoň na poslední den.
31.8.-1.9.2002
Ráno balíme všechny věci, skládáme je do autobusu a v 11:00 odjíždíme do Madonny di Campiglio,
kde počkáme na skupinu z Brenty. V Madonně máme několik hodin času, je hezky, takže se jdeme
projít po městě, neboť je to velmi pěkné horské středisko. Nemá cenu více komentovat, podívejte
se raději na
www stránky střediska.
Během odpoledne průběžně docházejí lidi z Brenty, asi tak v půl čtvrté odjíždíme směrem na Bolzano,
opět prší. Všechny silnice jsou docela prázdné, včetně Brennerského průsmyku, takže už kolem osmé
večer opouštíme Itálii. Hranice s ČR také nejsou nijak velký problém a tak jsme už ráno kolem
páté v Praze.