){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
V termínu 29.6. - 8.7. 2001 jsem absolvoval s CK Adventura zájezd na masiv Monte Rosy. A musím konstatovat, že zájezd byl naprosto skvělý. Na této stránce je rozepsán do jednotlivých dnů.
První den jsme celý strávili cestováním. Sraz byl v 10:30 v ulici Na Strži (kousek od stanice metra 'C' Pankrác), kde je nástupní místo CK Adventura. Odjíždělo se až v 11:30 a kdo bude kde sedět v autobuse bylo dáno zasedacím pořádkem. Odjezd proběhl celkem v pohodě i když se zpožděním. Autobus byla klasická česká zájezdová Karosa s vlekem na zavazadla, s klimatizací v podobě otevřených oken. Ale s dostatečnou zásobou plechovek piva (pro spoustu lidí naprosto nepostradatelných), ale i jiných nápojů. U nás jsme zastavovali v Písku a v Českých Budějovicích, kde nastupovali další spolucestující. V Budějovicích také byla asi 1 a 3/4 hodiny pauza na oběd. Hraničním přechodem Studánky jsme kolem 16:30 opustili republiku. Dále jsme jeli po trase Linec - Salzburg - Innsbruck - Brenner - Trento - Verona - Milano - Ivrea - Aosta - La Palud.
Dopoledne jsme dorazili do městečka La Palud, které je součástí Courmayer. Parkoviště je situováno přesně pod Mont Blancem. Zabalili do batohů věci na 2 dny na aklimatizacní túru. Taktéž část lidí, co jela na zájezd na Mont Blanc, si zabalila věci. Také jsme nafasovali vybavení v podobě maček, cepínu a sedáku s úvazkem a karabinou. Ale oni pak odjeli naším autobusem směrem na Grand Paradiso. My jsme čekali na místní dopravu, která nám měla usnadnit cestu do údolí Val Ferret Přijel malý autobus, už částečně naplněný. Ale nakonec jsme se tam vešli i s našimi batohy. Bohužel k našemu nepříjemnému překvapení jel autobus jenom jednu zastávku (ale stejně nám ušetřil pěkný kopec), protože na konečnou, kam jsme měli namířeno, jezdil až od příštího dne. Vystoupili jsme tedy po krátkém svezení a nasadili těžké batohy. Bylo krásně a teplo, říčka vedle silnice lákala ke koupání. Prošli vesničkou až na konečnou autobusu k chatě. Cesta vedla pořád po silnici, lemována domy, penziony, kempy a jedním golfovým hřištěm. Ještě byly vidět pozůstatky po lavině, která spadla ze svahu a poničila lecos na naší straně řeky. U konečné autobusu byla krátká pauza a pak už jsme se vydali do kopce po široké cestě. Přes ní teklo několik potoků, jejichž voda lákala k napití. Také byla cestou k vidění nějaká ta květena a taky jiná květena. Opustili jsme cestu a už po kamenitém hřebeni jsme se dostali na první sněhové pole, které bylo docela malé. Poté cesta stoupala prudce do kopce až narazila na souvislou vrstvu sněhu. Tam také bylo možné naposled nabrat vodu. Od posledního potoka jsme šli téměř výhradně po sněhu do kopce až k bivaku Fiorio, který je ve výšce 2667m. Tam jsou vlastně 2 bivaky a to jeden velký, kam se pohodlně vejde asi tak 25 lidí a jeden menší pod ním, kam se vejde tak 7 lidí. Bivak sloužil jako východisko naší další cesty. Nebyli jsme tam sami, byli tam s námi nějací Francouzi, kteří se také chystali na dobytí hory Mont Dolent (3823 m). Po uvaření večeře a přípravě na další den jsme šli spát.
Mont Dolent je hora, která leží přesně na hranici Itálie (odtud jsme vystupovali), Francie a Švýcarska. Vstali jsme ráno kolem 5:00 a asi tak v 6:30 vyrazili nalehko k vrcholu. Jelikož se jde celou dobu po ledovci, byly mačky a společné navázání na laně nezbytným předpokladem dalšího postupu. Ráno byla zima a tak byl sníh zmrzlý a nebyl problém po něm chodit a také nebylo nutné mít sluneční brýle, které se později velmi hodily. Zdolávání ledovce bylo místy obtížné kvůli trhlinám, které vždy zdržely celou skupinu (celkem byly 3 skupiny podle výkonnosti, v počtu průměrně 7 členů). Kolem deváté hodiny ranní jsme dorazili dostatečně vysoko na to, abychom byli zachyceni slunečními paprsky a dostali se na část ledovce, která už byla nasvícená sluncem. Bylo nezbytné vytáhnout sluneční brýle a hlavně začal sníh pod nohama měknout, což vůbec nebylo příjemné. A naše kroky vedly stále výše a výše. Místy cesta (dají-li se šlápoty ve sněhu nazvat cestou :) velmi stoupala. Otvíraly se nám výhledy na okolní hory. Kousek pod sedlem byla docela velká trhlina. Od sedla nahoru k vrcholu už byla cesta velmi prudká a bylo velmi vhodné používat cepín. Když jsme stoupali od sedla nahoru, potkali jsme už lidi, co vycházeli ráno dříve a sestupovali, někteří se tahali nahoru s lyžemi a tak dolů jeli na lyžích. Kolem 11. hodiny jsme dosáhli vrcholu hory a mohli v klidu shlížet dolů. Pak následoval sestup, který nebyl o nic méně náročný než výstup. Pod sedlem jsme dali pauzu a čekali na ostatní skupiny. Jak jedna z nich procházela, shodila za sebou malou lavinu, která skončila jenom malý kousek od místa, kde jsme se nacházeli. Naštěstí se nebylo nutné hýbat, protože naše reakce byla opravdu pomalá, takže bychom lavince neunikli (ale nebyla nijak zvlášť nebezpečná). Na okolních kopcích bylo čas od času slyšet hučení a byly vidět menší či větší laviny. Následoval sestup dolů v našich stopách. Sníh už byl velmi mokrý a tak člověk sem tam zapadl, sem tam někdo shodil nějakou lavinu ... takže sestup nebyl moc příjemný, jelikož už se šlo velmi těžce. Ale ke konci se pořadí lidí na našem laně proházelo a sestup se výrazně zrychlil. Navíc už se dalo docela dobře vozit po sněhu. Takže poslední (už ne tak prudká část sestupu k bivaku) šla docela rychle. U bivaku pak následoval nácvik brždění cepínem (pozdě, ale přece :) Potom převlíknutí do suchých věcí a relaxace, například vyhřívání se na sluníčku. Večer jsme si částečně zabalili věci a šlo se spát.
Aklimatizační výstup zvládli všichni v pohodě a tak bylo na čase se přesunout na masiv Monte Rosy. Ráno jsme se po snídani postupně vypravili dolů. S nasazenými mačkami a s připraveným cepínem, jelikož sníh byl ráno úplně zmrzlý. Ale brzy jsme sníh opustili a dostali se na hlínu. Tam jsme už sundali mačky a zandali cepín a někteří z nás vyndali hůlky (s nimi se krásně sestupuje). Stejnou cestou, jakou jsme stoupali, jsme se dostali až na konečnou autobusu, který už dneska jezdil až tam v hodinových intervalech. Kolem tekla říčka a opravdu lákala ke koupání (pro velmi nízkou teplotu ne všechny :) Někteří si tedy jenom vyčistili zuby, někteří si umyli nohy a někteří se koupali celí (samozřejmě, že jsem se koupal celý, protože mě bylo jasné, že tekoucí vodu na koupání pak týden neuvidím ...). Koupání bylo skvělé i přesto, že se člověk převlékal do stejných věcí. V 9:10 jel autobus a dovezl nás na parkoviště, kam měl pak přijet náš autobus. Cena byla docela přijatelná, protože autobus opačným směrem, který nás svezl opravdu jenom kousek stál 3000 ITL a tenhle, který odjel celou cestu, stál 4000 ITL. Na parkovišti jsme usušili mokré věci, načerpali vodu do lahví a energii konzumací zlatavého moku a zabalili batohy na 5 dní putování po ledovci. Skupina, co jela na Mont Blanc, udělala totéž, ale pouze na 3 denní túru na Blanc. Ve 12:30 jsme odjeli přes Aostu, kde jsme malinko zabloudili, do Cervinie (2045m). Dýchavičný autobus sice cestou párkrát zastavil, při jedné zastávce byl vidět Matterhorn, ale nakonec nás na místo dovezl. Lanovku, kterou jsme měli vyjet na Plateau Rosa (3455 m), bychom tak tak stihli, kdyby ovšem jela. Stala se nemilá věc, lanovka nejezdila, díky opravám měla začít jezdit až o týden později. Vida, máme tu problém v podobě 20-25 kg batohů a výškového rozdílu 1400 m, který s nimi musíme zdolat. S tím nikdo nepočítal a bohužel nás to stálo jeden den zdržení. Naštěstí se podařilo domluvit alespoň svezení batohů pracovní lanovkou do první mezistanice jménem Plan Maison (2540 m), kam jsme poté sami vylezli pěšky, ale ve výrazně větší pohodě, protože s batohy na zádech by to ve vedru, které panovalo, nebylo příliš přijemné. Cesta byla velmi pěkná, jelikož jsme se mohli umýt v jezírku s zhlédli jsme horskou květenu Stanice byla opuštěná a bylo tedy možné spát v jejím vchodu. Někteří spali ve svých stanech. No zkrátka bivak pod Matterhornem.
Ráno byl budíček již ve 3:00. Podle předpovědi, co došla průvodcům jako SMSka, mělo být ošklivo, podle předpovědi, kterou jsem získal od slečny dole v Cervinii u lanovky, mělo být krásně. Probudili jsme se do krásné noci, s oblohou celou pokrytou hvězdami a bez jediného mráčku. Vstávání bylo kruté, takhle brzo je opravdu nehezké. Ale nic jiného nám nezbývalo, potřebovali jsme vystoupat 900 výškových metrů, které jsme měli absolvovat lanovkou. Jelikož jsem děsně pomalý, tak jsem vycházel předpředposlední až ve 4:15. Přešli jsme postupně docela pozvolnou sjezdovkou pod vlekem nebo kus od něho přes mezistanice. Tam byla vždycky krátká pauza. Do první stanice velku ve výšce 2870 m byla místy hlína a místy sníh, který se bořil. Nad stanicí už byl jenom sníh, ale už byl zmrzlý a tvrdý, takže se po něm šlo docela dobře. Cesta byla docela dlouhá a náročná, ale díky tomu, že bylo ráno a nesvítilo sluníčko, šlo se docela příjemně. Dorazil jsem nahoru na Plateau Rosa k chatě v 7:00, k mému velkému překvapení jako první (alespoň jsem mohl dlouho relazovat :) Na chatě jsme si dali čaj, čokoládu, zakoupili pohledy či panoramatické mapy a krásně relaxovali, kolem 9:00 dorazili poslední lidé. Po převlečení jsme postupně po malých skupinkách v klidu vyrazili po sjezdovce nahoru pod Malý Matterhorn (3820 m), což už je ve Švýcarsku. Pod Malým Matterhornem je stanice lanovky z Zermattu a tím pádem mraky japonských turistů v polobotkách. Vrcholu Malého Matterhornu není těžké dosáhnout, jelikož tam jezdí výtah. Takže nahoře na vrcholu je docela frmol. Nezbytné panoramatické fotografie (potřebujete rozlišení alespoň 1152x864 :) a zase dolů, do ledové jeskyně, která také stojí za prohlídku. Kolem 13:00 jsme společně vyrazili k místu, kde budeme bivakovat, kromě malé skupinky, která ještě šnečím tempem dobyla Breithorn (4167 m) a pak také dorazila k místu táboření. Byli jsme pod bivakem Rossi e Volante ve výšce 3850 m. Zahrabali jsme stany a šlo se spát, první noc na sněhu. Den byl docela náročný, ale proti plánu na zítřek docela v pohodě.
Budíček až ve 2:45 :). Počasí bylo stále pěkné, ale mraky bohužel začaly stoupat výše a výše. Zabalili jsme věci, nasadili mačky, připravili cepíny, navázali se na lana a ve skupinách vyrazili směrem k lahůdce jménem Castore (4228 m). Začátek cesty je docela v pohodě, protože je skoro po rovině. Ale další cesta už je krutá. Velmi prudké stoupání, sem tam nějaká trhlina. Stále stoupáme, ale docela pomalu, zmrznou nejen nohy, zima je velmi vlezlá. Další trhlina a další zdržení. Nyní přichází lahůdka. Po zdolání trhliny a krátkém lezení vstupujeme na sněhovou hranu. Otvírá se pohled do dalšího údolí, na levé straně sráz dolů, na pravé straně je kousek malá návěj (později ani ta) a sráz dolů. Hřeben se místy zužuje na 30 cm šířky. Asi tak po 80 metrech dosahujeme vrcholu Castoru, nádhera. Potom jdeme stále po sněhovém hřebeni, ale už širším, přecházíme vrchol hory Felik (4176 m) a klesáme opět po docela úzkém hřebeni do Felikjoch (4093 m). Odtud bohužel musíme docela prudce klesat asi tak 400 výškových metrů (abychom je pak v mokrém sněhu opět skoro nastoupali), protože nelze díky srázu jít jinudy. Pak byla pauza na oběd, jelikož bylo kolem poledne. Naše vrcholová skupina vyrazila jako první a střídali jsme se v prošlapávání cesty ve sněhu při traverzu ledovce Felik. Postupně jsme vystoupali až k problémovému místu, kde sice vedly stopy, ale někoho, kdo tudy šel za tvrdšího sněhu a nebořil se do trhlin v ledovci. My jsme bohužel šli v nevhodnou dobu a tak nešlo projít, ale museli jsme se muset postupně, fixovaní k posunujícímu se lanu, chvílemi plazit. Takže se všechny tři skupiny vzájemně došly a promíchaly. Překonávání trhliny trvalo skoro hodinu a půl. Potom jsme dorazili pod hezkou ledovou stěnu. Počasí se začalo trochu kazit, mraky stoupaly. Byla natažena fixní lana a postupně jsme lezli nahoru (v jednom místě přes docela nehezkou trhlinu), částečně používajíc lana a úvazky stejně jako na ferratách. Stěna byla docela příkrá a navíc v horní části už nebyla se sněhem, ale byl tam jenom mokrý, trochu natátý led. Člověk už si ani neuvědomil, že má na zádech batoh. No a taky se počasí definitivně zkazilo. Začalo sněžit, foukal vítr a nad námi zuřila bouřka. Docela zajímavý zážitek. V horních úsecích lan jsme se vzájemně jistili. Postupně všichni vylezli do Passo del Naso do výšky 4100 m. Odtud jsme pak prudce sklesali na místo, kde jsme spali. Je kolem 19:30 a jsme zmrzlí a zmoklí. Postavili jsme ve sněžení postupně stany, převlékli se do suchých věcí, rozehřáli vodu na druhý den a šli spát. Takže opět krásný, ale ještě náročnější den. Počasí je ale nepříznivé (na druhé straně až doteď bylo velmi příznivé).
Budíček netradičně není, spíme dokud se sami nevzbudíme. Vzhledem k počasí totiž postrádá smysl brzo vstávat a vydávat se na cestu k vrcholu Monte Rosy. Stopy jsou zaváté, počkáme, až tudy někdo projde a prošlape je. Jelikož se počasí trošku umoudřilo, tak kolem 11:00 se navazujeme na lana a postupně vyrážíme nalehko na cestu. Nejdříve dlouho stoupáme a pak traverzujeme do sedla ve výšce 4246 m, odtud stoupáme nedříve pozvolnou, pak prudčí cestou do sedla mezi Signal Kuppe, na které se nechází ve výšce 4559 m nejvýše položená chata v Evropě jménem Margherita Hütte, a Zummstein Spitze (4563 m), kam máme namířeno. Nejdříve jsme se domnívali, že budeme zdolávat přímo samotný nejvyšší vrchol masivu a to Dufourspitze, ale na tuto horu, kterou jsme kousek od sebe jenom viděli, nebyl ani čas, ani počasí, škoda. Ze sedla jsme pomalu vylezli (cestou byla hrozná zima díky častým zastávkám a zejména kvůli větru a pak zdržení těsně pod vrcholem, kde se špatně leze) na Zummstein Spitze. Tam se vystřídaly všechny naše skupiny a následoval návrat (jedna za skupin -- ta co slézala jako první -- ještě navštívila chatu na protějším kopci). To už velmi studeně foukalo a nešlo se moc dobře. Později to pak bylo ještě horší, protože nebylo kvůli mrakům a mlze příliš vidět. Cestu zpátky k našim stanům jsme hledali docela obtížně, ale neztratili jsme se. Došli jsme k večerou a byli rádi, že jsme v teplých spacácích. V noci foukal vítr, občas zalomcoval se stanem, padal sníh. Ráno opět nebyl žádný budíček, protože počasí bylo příšerné -- zima, sníh, mlha, vítr.
Dneska jsme měli v případě pěkného počasí vystoupit ještě na nějakou
čtyřtisícovku v okolí. Bohužel počasí nedovolovalo na takové věci ani pomýšlet.
Takže dopoledne jsme si jenom zabalili věci, stany a vyrazili pomalým krokem
dolů. Cesta byla špatně vidět, byla mlha a foukal nepříjemný vítr, občas jsme se
zdrželi u nějaké trhliny. Postupně jsme sklesali k chatě Gnifetti (3647
m), kde jsme se odvázali od lan a pak k chatě Cittá di Mantova (3498 m),
kde byla delší pauza. Původně padl návrh, že tam přespíme, ale cena 40000 ITL
byla příliš vysoká. Takže se jenom dohadovalo, do kterého údolí sestoupíme.
Jestli do původně plánovaného Gressoney la Trinité (1685 m) nebo do
Alagna Valsesia (1191 m). Protože Alagna by byla pro autobus příliš velká
zajížďka, scházeli jsme do Gressoney. Ale jinudy, než jsme původně měli,
přes jednu z chat s tím, že zítra se mělo od chaty dojet až do údolí lanovkou.
Kolem 15:00 jsme vyšli od chaty Cittá di Mantova pozvolným klesáním po
sjezdovce. Další zastávka byla u konečné lanovky do Alagni, Punta Indren
(3260 m). Nyní zbývalo sklesat do sedla, přelézt horu Stolemberg (3202 m)
a dojít pohodlně k chatě. Cesta do sedla docela ušla (sem tam sníh a sem tam
kameny), kromě okolí stanice lanovky, kde bylo díky dieselagregátu vyrábějícímu
pro stanici elektřinu hodně špíny a oleje. Ze sedla jsme asi tak 100 metrů
stoupali ve sněhu až ke kamennému začátku vrcholové partie hory. Tam jsme
postupně lezli nahoru a tady nastalo první a bohužel velmi nepříjemné
překvapení. Nad úsekem s uvolněnými kameny byli 3 lidí a několik dalších bylo v
úseku, kde bylo hodně volných kamenů. Nějaké z nich se uvolnily a začaly padat
dolů. Jeden z lidí skončil s rozdrceným prstem. Dlužno dodat, že to mohlo
skončit výrazně hůř. Za uvolněné kameny nidko z nás nemohl, jelikož se uvolnily
v době, kdy na ně nikdo nešlapal ...
Postižený člověk se vrátil bez batohu ke stanici lanovky a my jsme postupně
všichni dorazili za ním. A to jsme byli jenom kousek od vrcholu, kousek od
cíle. Lanovka s postiženým a doprovodem ještě sjela dolů, ale my už jsme sjet
dolů nemohli. Postižený pak byl převezen až na mikrochirurgii do Turína a tam
se mu pokoušeli zachránit prst. My jsme tedy trčeli na horní stanici lanovky,
byl už večer a sestoupit se nedalo, protože do Alagni se dalo jet jenom
lanovkou a my všichni jsme se tam museli dostat díky tomu, že 2 lidé už tam
byli. No a nyní nastalo druhé, tentokrát velmi příjemné překvapení. Na stanici
lanovky byla taková jídelna v ní jeden maník, co ji měl v pronájmu. Nabídl nám,
že nás nechá zdarma přespat v jídelně. Aby nepřišel tak zkrátka, vypili jsme mu
všechno pivo a pořádně zahýbali se zásobami vína a těstovin. Dal nám slevy a
část vína navíc zdarma. Také se slevou připravil perfektní snídaně na další
den. Takže večer proběhl v pohodě, všechny věci uschly, popíjelo se víno a
všechno v suchu jídelny. Poslední šli spát kolem půl jedné v noci.
Ráno jsme vstali kolem sedmé a za půl hodiny byla přichystaná přepychová snídaně. Čaj či kafe, několik krajíců bílého chleba, spíše podobného našim bagetám, marmeláda, sýr, šunka, máslo. Prostě a jednoduše dobrá snídaně a za docela dobrou cenu. Ven se nám vůbec nechtělo, jelikož pršelo, byla mlha a zima. Ale museli jsme vyrazit na cestu do údolí. Lanovka do Alagni má celkem 3 části a za každou z nich jsme měli zaplatit 10000 ITL. Tak jsme si koupili první lístek a počkali, až přijede lanovka. První část byla velká kabinová, takže jsme se tam vešli všichni. Přijeli jsme do mezistanice a další lanovku jsme museli hledat. Vyšli jsme ven z budovy a zjisitili, že naše cesta pokračuje sedačkovou lanovkou. V dešti a za větru to bylo opravdu skvělé. Ale kupodivu po nás nikdo nechtěl nic platit. V poslední mezistanici jsme přestoupili do malých kabinek, tak pro 4 pasažéry a stále nám kupodivu platily naše lístky. Po výstupu nastal šok v podobě zeleně a lidských obydlí. Po 5 dnech na ledovci příjemný pohled. Pomalu přestávalo pršet, ale jenom na chvíli. Batohy jsme nechali v prostoru krytých garáží a vyrazili do městečka na nákupy, spousta lidí se těšila na pizzu. Restaurace otvíraly až ve 12:30 a navíc díky výpadkům proudu jediná restaurace, kde dělali i pizzu, tentokrát pizzu neměla. Ale to jsme se dozvěděli až poté, co jsme pohodlně zasedli ke stolu. Tak jsme si dali těstoviny, ale taky nebyly špatné. Ale pizza je pizza. Po obědě jsme dozabalili věci a přesunuli se na místo, kam měl přijet autobus. V 17:00 přijel autobus, rychle jsme nalezli a vyrazili do Turína pro doprovod zraněného, což byl manžel od jedné z účastnic zájezdu. Po Turíně jsme jezdili asi tak 3/4 hodiny, pak jsme zastavili a manželky (jedna od doprovodu a druhá od zraněného) jely stejně do nemocnice taxíkem. Ale alespoň byl 1 hodinu čas na prohlídku večerního Turína. V lecčems připomíná Prahu, ale od prvního pohledu se mi zdál hezčí, než Praha. A taky tam mají můj oblíbený hromadný dopravní prostředek a tím jsou tramvaje. Kolem 22:00 jsme vyrazili noční Itálií po dálnici do Milána.
Jelikož jsme vyjížděli docela pozdě oproti původním plánům a navíc z větší dálky, měli jsme opravdu co dělat, abychom to stihli včas do Prahy (ale kupodivu jsme tam byli už v 16:00). Z Milána jsme jeli po trase Brescia - Verona - Trento - Bolzano - Brenner - Innsbruck - přes Německo kolem Chiemsee - Salzburg - Linz - Studánky - České Budějovice - Písek - Praha. Ráno jsme stavěli kousek před hranicemi Rakouska v Německu, kde byl konečně na parkovišti čas přebalit batohy a vrátit vybavení. Odpoledne jsme dorazili do Prahy a pak už se každý rozjeli do svého domova.