Marie Michaela Šechtlová

Narozena 17. března 1952 v Praze. V roce 1967 a 1971 studovala na Střední odborné škole výtvarné v Praze. V letech 1971 až 1977 pokračuje ve studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru grafiky a ilustrace (prof. Zdeněk Sklenář, Jiří Anderle, prof. Jiří Mikula). Zabývá se volnou grafikou, exlibris a knižní ilustrací. Obdržela cenu na přehlídce exlibris v Chrudimi (1983) a cenu 11 bienale drobné grafiky v St. Niklaas (Belgie). Čestné uznání v Concorso exlibris Lago Maggiore.

Seznam výstav,Pište mi

Sestupujeme-li v hierarchii vědomí až podvědomí stále hlouběji, abychom zjistili, co podstatného nás vábí na obrazech a grafických listech Marie Michaely Šechtlové, pak po chvíli docházíme k přesvědčení, že je to osvobozující pocit lehkosti. Zdálo by se, že totéž již vyjadřuje sama snová povaha její imaginace, volné kladení motivů vedle sebe, nad sebe a přes sebe, tak jak je tomu v koláži, zvláště surrealistického typu. Totéž bychom mohli říci o poetické povaze jejího díla, založeného na volném letu metafor široce rozevřenými prostorami představivosti, o básnivém lyrizmu, který vše hmotné proměňuje v beztížný náznak. To vše je jistě pravda a obecně to malířskou a grafickou tvorbu Marie Michaely Šechtlové charakterizuje.

Bylo již také řečeno, jak těsně to všechno souvisí s duší jihočeské krajiny, zakleté do měkkých horizontál, krajiny prosvětlené lesklými oky rybníků, které vše proměňují v zrcadlové odlesky, někdy radostně zářivé, jindy melancholicky zasněné. Mohli bychom také vysledovat, jak silně na malířku působí sama básnická řeč, sřetězení symbolů, které nabývají hlubšího smyslu teprve tehdy, jestliže jim dovolíme, aby v tajemném prostoru naší vlastní imaginace hrály kouzelné hry svých podobenství v široké škále citů od radosti až po smutky. Souvisí s tím nejen formy syntaxe, skladby těchto grafických listů, ale i jejich světelná a barevná výstavba. Dílo používá jisté artificiality umělosti umění, jako prostředku k překonání tíže života.

A právě v této chvíli si uvědomujeme, že v dílech Marie Michaely Šechtlové lehkost není osamocena, že souvisí s jinou stránkou našeho bytí, a to právě s tíží, hmotností, setrvačností a tlakem, ne-li útlakem reality. Podíváme-li se z tohoto hlediska na poslední cykly Marie Michaely Šechtlové --- Masky, Pierota a Balet, zjistíme, že všem je společná právě taková dialektika tíže a lehkosti. Víme, jak lehce se zvedá Pierot ze země, aby ve své oblačně bílé říze svým pohybem, gestem a mimikou vyzpíval svůj sen o svrchovanosti touhy, také ale víme, jak těžce klesá zpět, hroutí se zdrcen zklamáním, zahalen stínem beznadějné melancholie. A Balet, to je přece věčný boj člověka s vlastní tíží. Není figury, kde bychom necítili obojí, odpoutání od země, vzpouru proti tíži světa, ale i následné přiznání věčného sepětí s tíhou půdy. Čím volnější je pohyb těl v prostoru, tím více si uvědomujeme efemérnost věčné lidské touhy po překonání všeho daného, co člověka drtí a strhává zpět. Téma Masky nastoluje motiv vůle stát se jiným, ztratit vlastní identitu, i kdybychom za to měli těžce platit, zde děsivým, z říše mrtvých odvozeným šklebem škrabošky. A pak jsou v těch obrazech a kresbách takové motivy, jako ptáci a ryby, ti jimž v podvědomí závidíme, že dovedou překonat tíhu zemské přitažlivosti.

Teprve na těchto dialekticky napjatých vlnách hlubinného rozporu mezi tíhou a lehkostí rozehrává malířka konkrétní symbolický děj svých obrazů a grafik. Jde o děj opředený tajemstvím, děj v němž se jistě ozývá mnoho prožitků z dětství, mnoho z nesplněných, ale zároveň i splněných snů o lásce a štěstí v životě skutečném i sněném. V souvislosti s dnešním uměním se o poezii mluví velmi málo a je to škoda. Na tento kouzelný rozměr lidského bytí ve světě pamatovala přece i avantgarda. A je to právě současný kulturní a ideový model postmoderny, který by znovu mohl vrátit do umění magii poezie, nikoliv nesnesitelnou, ale právě naopak sladkou lehkost bytí.

-- PhDr. Jan Kříž