Josef Jindřich Šechtl

Od roku 1904 se stal společníkem firmy Šechtl - Voseček. Měl větší smysl pro realitu, než jeho otec a nepouštěl se do žádných riskantních podniků. Dělal vinikající portréty, ve kterých se snažil o vizuální efekt a modeloval zákazníky kontrasty světla a stínu. Používal celou řadu malovaných pozadí a různých rekvizit. Věnoval se ale i vlastivědné místopisné fotografii (např. cyklus fotografií ze stavby bechyňské dráhy). Fotografoval význačné osobnosti, které přijely do Tábora. Snad nejvíce dr. Eduarda Beneše v jeho nedaleké vile. V rodiném archivu se dochovaly fotografie od doby, kdy ještě nebyl presidentem až do jeho pohřbu.

Základem jeho úspěchu bylo perfektně zvládnuté řemeslo, což je vidět zejména na fotografiích architektury. Používal k tomu desek velikosti 24x30 centimetrů a i na reportáže požíval velký formát 13x18 cm.

Věnoval se také ušlechtilým fotografickým tiskům (především olejotiskům) a experimentoval i s barevnou fotografií.

V Roce 1911 mu zemřel otec a Josef se oženil s Annou Stockou. Brzo se jim narodila dcera Lidunka a v roce 1925 syn Josef. Jeho žena milovala umění, zvala herce a umělce a Josef Šechtl je často fotografoval.

V roce 1911 byla portrétní fotografie prohlášena za řemeslo, roku 1926 byl sválen zákon o zřemeslení fotografie a v roce 1952 se Josef Šechtl dožil ještě zdužstevnění svého atelieru v kterém krátce před tím provedl velkou rekunstrukci a zrušil denní osvětlení.

Josef Šechtl měl smysl pro solidnost a jeho fotografie vinikaly zejména perfektním technickým zpracováním.